Kathy O'Beirne: Nikdy o tom nemluv

2. února 2013 v 18:00 | Becky |  Recenze
Autorka: Kathy O'Beirne
Originální název: Don't Ever Tell
Překlad: Naďa Funioková
Informace o vydání: Nakladatelství Jota, Brno 2006, první vydání
Počet stran: 262

Anotace: Kathy O'Beirneová líčí v této knize svůj tragický životní příběh, poznamenaný již v raném dětství surovým otcem, který ji stejně jako její sourozence tloukl a týral, a místními chlapci, kteří ji sexuálně zneužívali. Malá Kathy, které se v silně katolickém Irsku nedostalo od jejího okolí žádné pomoci, byla v osmi letech odtržena od rodiny a uzavřena postupně v celé řadě církví řízených institucí. Později ji poslali na psychiatrii, kde prošla děsivou elektrošokovou terapií a byla vystavována krutostem ze strany lidí, kteří o ni měli pečovat. Ve dvanácti letech byla poslána do prádelen Máří Magdalény, nápravného ústavu pro padlé dívky, kde se stala obětí sexuálního násilí. Jen pár týdnů před svými čtrnáctými narozeninami porodila dítě. Ale tímhle její noční můra ještě ani zdaleka nekončila…(bookfan.eu)

Jak to vidím já:

Na knížku Nikdy o tom nemluv jsem narazila náhodou na internetu a později si ji půjčila v knihovně. Podle anotace jsem samozřejmě neočekávala nic veselého, a taky musím říct, že jsem byla hodně šokovaná.
Kathy, žijící v irském Clondalkinu, rozhodně nemá lehký život - otec ji bije, je sexuálně zneužívána, dostane se do několika církevních zařízení, kde týrání jen a jen pokračuje, a když na nevhodné chování kněze a jeptišek upozorní, pošlou ji do psychiatrické léčebny, čímž pro ni nastává další smutná a krutá etapa. Jsou na ní testovány různé léky, takže třeba celé dny nedělá nic jiného, než spí a je vyčerpaná, ale navíc
nedobrovolně podstupuje elektrošokovou terapii.
Z psychiatrické léčebny ji nakonec pošlou do tzv. prádelny Máří Magdalény, což je vlastně něco jako nápravné zařízení, kde se musí tvrdě pracovat. Zde taky Kathy kvůli znásilnění otěhotní a těsně před svými čtrnáctými narozeninami porodí dceru Annie, která měla být původně poslána do Ameriky, ale vzhledem k tomu, že je nemocná, smí zůstat, což vede k tomu, že se chce Kathy vrátit domů a začít nový, lepší život, jenže její otec to nechce dovolit, takže je zase odkázána jen sama na sebe a snaží se nějak postavit do života - i když to není snadné.

Ještě nikdy jsem při čtení žádné knížky necítila tolik emocí, jako u téhle. Člověk cítí nenávist, soucit, lítost, ale hlavně je šokován tím, že se něco takového vůbec dělo, a to zrovna v Irsku a ještě k tomu poměrně nedávno - vždyť poslední taková prádelna, ve které Kathy byla, se zavřela až v roce 1996, jak je na konci knížky zmíněno. Já osobně jsem si při čtení hodně věcí uvědomila a řekla jsem si, že už si nebudu na nic stěžovat, protože to, co já třeba vidím jako "problém", je oproti tomu, co Kathy zažila, úplné nic.

Chtěla bych zmínit i styl, kterým je knížka napsaná. Samozřejmě je napsaná v ich formě - vždyť vše vypráví samotná Kathy, ale hlavně celý příběh je podán s opravdovou upřímností, když bych to měla říct takhle: nikdo si nebere servítky, až si člověk říká, že to snad ani není možné a kdy už se bude mít hlavní představitelka konečně dobře. A když už to vypadá, že se aspoň trochu dobře mít bude, zase se něco pokazí.
Kapitoly jsou poměrně dlouhé, ale myslím si, že to nikdo moc vnímat nebude - například já jsem četla a četla, až jsem přečetla půlku knížky, a to doslova na jeden nádech.

Postavy:
Kathy. Nikdy to neměla lehké a já ji neustále litovala a soucítila s ní, jenže jsem ji také začala opravdu hodně obdivovat, protože se se svým osudem dokázala dokonale poprat a později se nebála vyjít s pravdou ven.

Obálka:
Nemám jí co vytknout. Je sice pravda, že když se díváte na obrázek obálky na počítači, nejspíš se vám zdá, že ta zelená je hodně křiklavá, ale ona to ve skutečnosti není pravda. Hodnotím 10 body.

Verdikt:
Jak už jsem říkala, tahle knížka mi hodně dala, a myslím, že si u ní každý hodně uvědomí. Upřímně řečeno by mě nenapadlo, že něco takového se vůbec někde v Evropě dělo, a to až do devadesátých let. Byla jsem šokovaná tím, jak se v církevních zařízeních chovali k dětem, například od jeptišek bych očekávala opravdu něco jiného, než bití a nucení malých dětí k těžké práci.
Od začátku jsem vlastně doufala ve šťastný konec, ale nedokážu říct, v jaké míře byl šťastný, rozhodně to ale podle mě nebyl nějaký typický happy end, nicméně aspoň nakonec vyplula pravda na povrch.
Shrnula bych to asi tak, že tahle knížka opravdu stojí za přečtení. Není to sice zrovna hezké čtení, nejspíš budete šokovaní, ale opět se musím opakovat: člověku to hodně dá a zanechá to v něm na dlouho (ne-li navždy) stopy. Nevím, jak jinak bych tuhle knížku hodnotila, než 10 body.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.